Škola - nový školní rok- vzpomínky na školu

Vzpomínám si, jak jsem nastupovala do 1. třídy základní školy. Seděla jsem v poslední lavici, kolem byly známé i neznámé tváře. Na stole bylo nové pero a úkolníček. Také nějaké omalovánky a nějaké pracovní listy. Jak se sakra stalo, že už je to kolik let? Postupně  si vzpomínám i na první dny a vysvědčení v ostatních třídách. Moc dobře si pamatuji první den posledního ročníku základní školy. Celá škola stála v hale, naše třída u oken. Se spolužačkou jsme se zdravily, když najednou před námi stál "obr". Když se otočil, poznaly jsme, že se jedná o spolužáka. Kdy se tak vytáhl? Následoval školní rok plný náročných věcí. Snaha mít dobré známky a HLAVNĚ se dostat na střední školu. Dlouhou jsme přemýšlela a nakonec si vybrala. Když jsem psala zkoušky, nervózní jsem nebyla. Ano, možná tam byl nějaký strach, zda jsem odpovídala dobře, a podobně. Uplynul týden a psaly se další zkoušky. Zde jsem už během prvních pár minut poznala, že se mi zde nelíbí. Chování personálu bylo zcela odlišné od chování během Dne otevřených dveří. Po první zkoušce se mi udělalo nevolno. Končila pauza a já odcházela do školy, na druhý test. Pokud si vzpomíná v obou případech byla první matematika a druhý český jazyk. V červnu následovalo slavnostní vyřazení žáků deváté třídy. Vzpomínala jsem na slova učitelek „Počkejte děti, vy budete při vyřazování plakat."  Nakonec jediný, kdo plakal, byla paní učitelka. Nastal den vysvědčení a poslední den, kdy jsme se sešli jako třída. Až když jsem přišla domů, došlo mi, že sem už se jako žákyně základní školy nepodívám. Lehce jsem se bála střední školy. Naučit se jezdit do školy, když jsem byla zvyklá, že škola byla jen pár minut cesty od domu, doprava po městě a spoustu dalšího. Nakonec jsem se to během pár dní naučila. Byl konec srpna a já věděla, že se to nevyhnutelně blíží. 

Byl tu den D. Dorazila jsem do školy. Zde proběhlo hromadné uvítání celé školy. Připadala jsem si divně. Lehce nepříjemně. Lidé z vyšších ročníků působili dospěle a spoustu lidí se znalo. Nikdo nepůsobil, že nastupuje do prváku. Pár lidí jsem poznala, psali se mnou přeci testy. Ale připadalo mi, že nikdo nebyl sám. Poté jsme se odebrali do tříd. Všimla jsem si volného místa u jedné slečny a zeptala se, zda je tu volno a zda se můžu přisednout. Souhlasila. Jedna spolužačka se nám přišla představit. Má předtucha se časem potvrdila. Spoustu lidí se znalo, někteří z města, jiní ze ze základní školy. Druhý den byl sportovní den. Měl prý prvákům pomoci se seznámit. Do MHD, kterým jsme jela na místo staru nastoupila slečna a já v ní poznala spolužačku. Na místě srazu nikdo nebyl. Až s příjezdem dalšího MHD se objevila skupina spolužáků. Nikdo nevěděl kam jít. Až po pár minutách dorazila učitelka a dovedla nás na místo. Následoval první ročník na střední škole. Vzestupy a pády. Hádky, nenávist a přátelství. Na konci prvního ročníků, který se dle mého názoru vlekl, přišel zasloužený odpočinek. S nástupem druhého ročníku proběhlo pár změn. Vše uteklo tak rychle. Přišel třetí ročník, který až do pololetí byl naprosto normální. Začínali jsme si dělat postupně přípravy maturitních otázek. V pololetí nastal zlom. Psal se začátek roku 2020 a asi všichni ví, co se dělo dál. Před jarními prázdninami jsme začali vtipkovat, že po prázdninách do školy nenastoupíme, že se vše uzavře a podobně. Po jarních prázdninách, v pondělí, se uzavíraly sázky, do kdy se zavřou školy. Druhý den spolužák ráno, kolem osmé prohlásil „Tak a teď sledujte jak nás zavřou. Dnes jsem sel přijel jen abych slyšel, jak nás pošlou domů. Jak zavřou školy." Asi po druhé hodině nás svolali, že pokud by situace byla natolik kritická a školy se zavřely, informovali by nás o dalším průběhu. V tu chvíli jeden z učitelů přišel, s tím, co právě bylo oznámeno, že se školy zavírají a že to vypadá na přibližně dva týdny doma. V tu chvíli nikdo netušil... Do konce roku jsme se do školy už nedostali. Přišel čtvrtý ročník. Maturitní ročník. Začátek probíhal klasicky. Až na nošení roušek a dezinfekci ve třídách, na toaletách a na chodbách. Těšili jsme se, jak konečně bude to, na co jsme celou dobu čekali. Nebo alespoň většina. Stužkovací večírek, maturitní ples, poslední zvonění. Nebo právě ona maturita. A co se stalo? Přibližně kolem půlky října jsme opět zůstali doma. Žádný stužkovací večírek se nekonal. Do školy jsme se podívali až někdy v prosinci. Od začátku roku jsme byli doma. A do školy už nešli. Online výuka měla svá pozitiva, ovšem také negativa. Maturitní ples se také nekonal. Jednoho dne nám dorazily informace o maturitní zkoušce. Když jsem o několik týdnů později seděla a čekala na svou ZKOUŠKU DOSPĚLOSTI, říkala jsem si. „Tak tohle je ono? Pár hodin zkoušení a pak konec? Na tohle se čeká tak dlouho?" Hodně zjednodušeně popsáno. Opravdu se nebylo čeho bát. Učitelé nás u zkoušky podrželi. Pomalu mi docházelo, že je konec. Nikdy se sem nevrátím jako studentka. Nikdy se sem nevrátíme jako třída. Co si budeme, i když mě štvali, budou mi chybět. Předání maturitního vysvědčení a potvrzení toho, že jsme ZKOUŠKU DOSPĚLOSTI  zvládli. Pamatuji si každý první a poslední den na střední škole. Jak se to sakra stalo? Jak to mohlo tak rychle utéct?

Za pár dní nastupuji do školy. Na vysokou školu. A mám strach. Vysoká škola se liší od základky nebo střední. Jak to bude probíhat? Jaké to bude? Nevím. A přijít na to musím sama. Protože, i přesto, že jsou různé návody ohledně fungování na vysoké škola a života na VŠ, každý to má jinak. Ano jsou tam prvky, které jsou stejné, současně jsou tam však prvky, které jsou individuální. A na to, jak přežít na vysokou školu, jak na ni žít a tak podobně, musí každý přijít sám. Je to boj, který si musíte vybojovat. Nechápu, že jsem došla až sem. Nechápu, že jsem to dokázala. Nechápu, že jsem zvládla ujít takový kus cesty. Prostě a jednoduše: NECHÁPU TO. Je spousta věcí, co mě čeká a co ještě budu muset zvládnout. A když to nevyjde? Nevadí. O tom to přeci je, nebo ne? Zkoušet to. Čeká mě ještě spoustu cest a kapitol v životě. A já už nechci utíkat. Co má být se bude. Co se má stát, se stane. Tak uvidíme.

--------------------------

Dopsáno v 10:38