Maturita

Ráno jsem dorazila do školy. Vždy se snažím dorazit včas. Ten den měl vlak zpoždění a mhd mi tedy ujelo před nosem. Další jelo až za 10 minut. Do školy jsem dorazila tedy asi 10 minut před tím, než začalo zkoušení. Hned co jsem vešla, jsem se šla testovat. Postupně jsme začali chodit na potítko. Když šla spolužačka, která byla přede mnou na zkoušku, otevřely se dveře. Vyšel učitel a zavolal mé jméno. Můj strach z otázky byl ohromný. Po vytažení otázky se mi neskutečně ulevilo. Po čase, který jsem strávila na přípravě, jsem přišla na řadu. Nakonec zkouška utekla rychle. Asi za 15 minut jsem šla na další předmět. Zde mě otázka vysoce zklamala. Nakonec jsem zkouškou nějak prošla. Moje pocity byly jako na horské dráze. Počáteční nadšení vystřídal strach. Na chodbě jsem seděla na lavičce v nervech co a jak. Ve chvíli, kdy vyšel náš třídní a viděl, jak se tvářím se zeptal co se děje a jestli jsem v pořádku. Já nehnutě s pohledem upřeným před sebe prohlásila jen větu, která zněla: TO BUDE PRŮSER, TO JSEM TOTÁLNĚ ZKAZILA. Jeho odpověď mi v tu chvíli vyvolala pocit: Opravdu? a co když to řekl jen abych se uklidnila?. Když už jsme měli všichni všechny zkoušky splněné. Jsme čekali na chodbě, Dav učitelů, kteří se pohybovali mezi kabinetem a třídou vyvolával nervozitu. Po chvíli vyšel náš třídní učitel a s pohledem na nás ukázal na dveře. Všichni jsme se zvedli a pomalu se přemístili do učebny.  Můj strach s toho jak jsem dopadla byl v tu chvíli ohromný. Najednou se otevřeli dveře a dovnitř vešli učitelé. Jejich výrazy, i přesto, že se umívali, vyvolali pocit strachu. Začali nám oznamovat výsledky. Opravdu? Slyším dobře? Prošla jsem? 

Odcházela jsem ze školy s pocitem, že jsem právě dokončila střední školu. Místo, které jsem občas nenáviděla a občas ho milovala.